Kolikrát v životě říkáme: já nemůžu. Nemůžu se rozhodnout. Nemůžu to vydržet. Nemůžu si dovolit blízkost. Nemůžu to udělat. Nemůžu odejít. A přitom hluboko uvnitř často tušíme, že bychom vlastně mohli, ale něco nás drží. Co to je? 

Když říkáme „nemůžu“, většinou z nás mluví naše vnitřní dítě.

To, které kdysi skutečně nemohlo. Bylo odkázané na rodiče. Na svolení. Na bezpečí, které mělo přijít zvenku. A tehdy to bylo opravdové. Jenže dnes jsme dospělí. Máme možnost volby. Ale když se stále ztotožňujeme s oním dětským pocitem, jednáme, jako bychom byli stále v té době. A najednou se to „nemůžu“ stává jakousi pravdou – i když už to pravda není.

Často se nechceme vzdát dětského pocitu, protože se bojíme, že bychom tím zradili své vnitřní dítě. Vždyť ono přece mělo právo se tak cítit. Mělo právo být zraněné, opuštěné, slabé. A my ho milujeme. Nechceme ho opustit. A tak zůstáváme v pocitu „nemůžu“, protože to vnímáme jako loajalitu. Ale ve skutečnosti to není oddanost. Je to zamrznutí.

Dítě uvnitř nás nepotřebuje, abychom trvale zůstali v jeho bolesti. Potřebuje naši dospělou přítomnost. Potřebuje slyšet: teď už jsem tady já. A můžeme to udělat jinak. Dovol si to!

Když to „nemůžu“ nahradíme pravdivým „nechci“

A právě tehdy, když to „nemůžu“ nahradíme pravdivým „nechci“, začneme jednat. Protože „nechci“ je vyjádření zodpovědnosti. „Nemůžu“ říká: někdo jiný má moc nad mým životem. „Nechci“ říká: já se rozhoduju. A vím, co nesu.

Nemusíme se vzdávat svého vnitřního dítěte, když se odpojíme od pocitu, který nám dnes už neslouží. Stačí si uvědomit, že ten pocit byl tehdy oprávněný – ale dnes už pro nás není pravdivý. A jakmile tohle poznání projde tělem, myslí i srdcem, něco se zlomí. Nejsme už malí. Ale zůstáváme citliví. Nejsme už bezmocní. Ale jsme stále zranitelní – vědomě. A právě v tom vzniká dospělá, zralá síla, která nepopírá minulost, ale nezůstává v ní uvězněná.

A v tu chvíli se to celé mění.