Cítíš někdy, že už nemáš sílu všechno zvládat sama? Že tě vztahy bolí, že si o pomoc neumíš říct, nebo vlastně ani nevíš, co přesně bys potřebovala? Možná to znáš. Já ano.

Tato dvě slova – potřebuji podporu – pro mě byla po většinu života skoro jako sprostá.

Závislost na bolesti vzniká v dětsví

Když vyrůstáš v rodině, kde je přítomné domácí násilí, alkoholismus, sexuální obtěžování a kde se nemůžeš spolehnout ani na své vlastní, ani na nevlastní rodiče…když tam pro tebe prostě nejsou. Buď fyzicky chybí, nebo jsou přítomní jen tělem, ale ne srdcem. Emočně nedostupní. Uzavření ve vlastních starostech a bolestech.

V takovém prostředí se dítě dřív nebo později naučí spoléhat jen samo na sebe. A zároveň si v sobě může vytvořit zvláštní závislost na bolesti.

Je to obranný mechanismus. Ta bolest, kterou cítíme, když nejsme viděni, slyšeni, vnímáni… když nám nikdo nepomáhá nést naše potřeby – a ty jsou v dětství jednak nepřetržité, jednak naprosto oprávněné – se postupně stane naším emocionálním domovem.

Bolest spojujeme s láskou

A protože v dětském světě není prostor pro odstup nebo analýzu, začneme si tenhle pocit – tu známou bolest – spojovat s láskou. Protože takhle jsme ji v dětství poznali. Taková byla.

Možná tam byla péče. Možná jsme byli čistí, najedení, slušně oblečení. Možná se naši rodiče snažili, jak uměli. Jenže emocionální přítomnost je něco jiného. A pokud ji ten dospělý sám nikdy nezažil, nemá ji z čeho předat dál.

A tak si dítě bez výčitek, jen ve své nevinnosti uloží do podvědomí vzorec:

láska = bolest.

Srdce je příliš zraněné

A pak rosteme dál. Zapomínáme. Ale ten kód v nás zůstává. Mezitím sledujeme úplně jiný obraz – pohádkový. Láska jako romantická dokonalost. Dva se potkají, zamilují, vezmou se a žijí šťastně až do smrti. Všude to slyšíme, vidíme, ale v realitě to většinou nevidíme.

Naopak. Žijeme hádky, ticho, vzdalování, žárlivost, manipulaci, vinu, bolest, oběti. Lásku jako boj. Jako čekání. Jako závislost. Nebo únik.

A tak v nás vzniká chaos. Vidíme něco, cítíme něco jiného. A tak, abychom přežili ten obrovský vnitřní tlak uvnitř sebe sama, se odpojujeme a přestáváme se cítit.

Začneme žít z hlavy. Srdce je příliš zraněné, a tak se uzavírá. Mysl převezme velení. Ve vztazích si mezi sebou stavíme hradby. Začneme řídit, analyzovat, plánovat. Chceme to mít pod kontrolou. A tak ego roste. Dlouho vítězí. Cítí se silné a nedotknutelné.

Ale ve skutečnosti je jen hlasitější než naše bolest.

Hra vědomí

Pod tím vším zůstává tiché, unavené, sevřené srdce, které čeká na vysvobození. Hladové po lásce, ale nevěří, že si ji zaslouží. A tak se v nás rozjede vnitřní boj. Jedna část se chce chránit. Druhá touží být cítit. Jedna říká „vydrž“, druhá šeptá „už nemůžu“. Jedna je silná, druhá křehká. Mezi nimi: odpojení. Roztříštění.

A přitom v tom nikdo není viník. Je to zákon života. Hra vědomí. A smyslem téhle hry je ji prohlédnout.

Přichází obrovská svoboda

Jako když sedíme v kině a sledujeme film. Všechno, co běží na plátně, nejsme my. My jsme ti, kteří sedí a dívají se. A právě ti, kteří pozorují, mají moc něco změnit. Ale nemůžeme změnit ten film samotný. Scénář už byl napsán. Režisér svou práci odvedl. Děj se odvíjí přesně tak, jak byl vytvořen. To jediné, co můžeme změnit, je naše prožívání, když se na ten film díváme.

Když sledujeme scénu, která v nás vyvolává smutek, vztek, zmatek nebo strach, můžeme si všimnout, že to nejsme my, kdo to skutečně prožívá. Jsme to my, kdo to pozoruje. A v tom je obrovská svoboda. Ve chvíli, kdy si uvědomím, že já jsem ten divák, a ne postava na plátně, se začíná něco proměňovat. Vzniká prostor. Vzniká vědomí. A spolu s ním i možnost cítit jinak.

Cílem není zničit mysl – to ani nejde.

Ale máme moc uzdravit vztah mezi myslí a srdcem. To znamená změnit způsob, jak vnímáme to, co se děje. Naučit se používat mysl jako věrného pomocníka. A znovu otevřít srdce. Umožnit mu cítit, důvěřovat, milovat. Uvolnit se do proudu života. A začít důvěřovat, že všechno se děje tak, jak má. A že nám ve skutečnosti nemůže být ublíženo. Protože jak by mohlo být ublíženo divákovi, který sedí v křesle a sleduje děj? Ten, kdo pozoruje, je v bezpečí.

Stačí si na to vzpomenout.

Vrátit se k sobě. Do svého středu.

A pak se konečně uvolnit.
Do proudu života.
Do důvěry.
Do bezpečí.
Do lásky.
Kterou jsi vždycky byla. A vždycky jí budeš.

Možná se ptáš, jestli je to vůbec možné.
Možná se cítíš osaměle.
Možná máš pocit, že na všechno zůstáváš sama.
Že tě láska spíš bolí, než hladí.

Pokud chceš, můžeme se na to podívat spolu.
Na ty vzorce.
Na ty hluboké příběhy, které se dají přepsat.

Ty se můžeš osvobodit.
Můžeš si dovolit říct o pomoc.
Je to na dosah.

Stačí se nadechnout a připustit, že existuje.
Byla jsi jí vždycky.
Tou láskou, po které jsi toužila.
A vždycky jí budeš.