Stesk často vnímáme jako bolest přicházející zvenčí. Myslíme si, že se nám stýská po někom konkrétním, po čase, zážitku, místě… Ale ve skutečnosti je stesk jemnou připomínkou toho, že jsme se na chvíli vzdálili sami sobě. Smutek je pak jeho hlubší vrstevnicí. Zasahuje do větší hloubky, bere dech, stahuje hruď. A přesto, i on je jen voláním duše. Touhou vrátit se domů – k sobě.

Stesk i smutek nejsou slabostí

Smutek přichází ve chvílích, kdy jsme odpojeni. Kdy naše mysl a pozornost směřuje ven – do minulosti, do očekávání, k druhým lidem. Nejsme v těle. Nejsme u sebe. A právě tehdy začínáme cítit tíhu. Ale není to chyba. Není třeba to opravovat. Stačí si všimnout.

Jsme lidé. Prožíváme. Milujeme. Někdy nás bolí, když někdo odejde – fyzicky nebo emočně. Někdy toužíme po tom být viděni, drženi, slyšeni… A není na tom nic špatného. Není třeba si říkat, že už bychom měli být výš. Stesk i smutek nejsou slabostí, jsou branou. Pozvánkou k návratu.

V té bolesti není jen ztráta

Někdy je to jen naše vlastní zrcadlení. A když si dovolíme jít hlouběji, najdeme pod tím vším touhu. Touhu být znovu v kontaktu. Ne s tím druhým, ale se sebou. Se svou duší. S Bohem uvnitř.

Ať už odešel partner, přítel, přítelkyně, dítě nebo někdo jiný… ta největší bolest nepochází z toho, že odešli. Ale z toho, že jsme přišli o spojení. O spojení se sebou, se svou celistvostí. To je to, co v hloubce skutečně bolí.

Nesnažit se nic zahnat

Ale i tehdy, když se zdá, že bolest je nesnesitelná, je možné se jemně nadechnout. A s každým nádechem a výdechem se vracet k sobě. Nesnažit se nic zahnat, nic zrychlit, jen být. Jemně. Laskavě. Bez tlaku. Bez nutnosti hned být v pořádku.

Nemusíme si hrát na radost, když srdce zrovna šeptá jinou píseň. Nemusíme dělat, že jsme silní, když jsme právě zranitelní. Právě v té opravdovosti – když si dovolíme cítit, když zůstaneme s tím, co právě je – se začíná pomalu, ale jistě rodit skutečná vnitřní blízkost. Spojení.

Stesk i smutek jsou brány. A my se jich nemusíme bát.

Znovu se vracet k sobě

Stačí se jemně, bez očekávání a bez hodnocení znovu a znovu vracet k sobě.
Opečovat se. Dovolit si cítit. Vrátit si to, co potřebujeme. A uvolnit se do důvěry, že je o nás postaráno.
Nemusíme na sebe tlačit.
Stačí se nadechnout, vydechnout a být.